Příběh písně 'Derelict' v podání İbrahima Kalına!

Narazil jsem na místo, kde vesnickou architekturu porazila železobetonová konstrukce.

Opuštěný vesnický dům.
Ostnatý drát vytažený před očním okénkem.
Praskliny ve zdi, tráva na střeše.
Nepálená zeď s hlubokými liniemi připomínající osud.

Jen jsem na něj zíral se strojem v ruce. Bylo to, jako by chtěl něco říct. Vzpomínky, svědectví, zážitky...

Než se obraz fotografie odrazil v mém hledáčku, objevil se v mé mysli a srdci její význam.

Některé fotky nejsou pořízeny, jsou dány.

Koupil jsem to a přijal to.

Milý Ümit Ümit Yılmaz řekl, že složil kompozici inspirovanou fotografií. Když jsem poslouchal jeho vynikající skladbu, řekl jsem: „Některé skladby nejsou vytvořeny, jsou dány“.

Pak jsem napsal text písně. Stav a okamžik se změnily ve fotografii, fotografie v kompozici, kompozice ve slova a slova v práci.

Opuštěnou doprovázely mé další fotografie. Drželi se za ruce. Staly se z nich společnou píseň.

Vždy jsme se modlili, aby jednoduchost padla na náš úděl.

Kemal, můj bratr Kemal Başbuğ, nás vzal na klidnou cestu do šlechty černé a bílé. Mistři klavíru, kytary, violoncella, píšťaly a perkusí dodali skladbě duši a barvu. Můj drahý bratr Polat Yağcı sdílel naše sladké vzrušení dnem i nocí. Jsem jim všem vděčný.

&

Řekli nám, že pokud najdete originál a ochráníte svou šlechtu, nebe i země k vám přijdou v růžích.

Nenechte se zmást stíny v provincii Slunce…
Říkali, že když si zachováš jiskru, nic v domě srdce nezůstane opuštěné.

Když zavřete oči, slunce nikam nejde!

Jaro vždy přišlo, přijde zas. Dým z hor odchází, objevuje se modrá obloha. Na pomoc mu přichází přítel. Světlo zakrývá vše.

To, co jste považovali za opuštěné, přijde přímo před vámi. Díky své paměti, své paměti, svému svědectví, své věrnosti se stane vaším společníkem.

Je to požehnání pro ty, kdo jsou v nesnázích, naděje pro ty, kteří ztrácejí naději, světlo pro ty, kteří ztrácejí své světlo, modlitba pro ty, jejichž srdce se chvěje, a insirah pro ty, jejichž srdce je uvízlé...

Pokud je jeho obraz pryč, jeho význam nám zůstává.

Stále žije v paměti matek, v modlitbách přátel, ve svěžesti rána, v černé kráse noci, ve vůni tymiánu, v ruce, která hladí hlavu sirotka, v slza prolitá ze srdce.

Znovu ožívá v každé krásné duši, která říká: ‚Když to necháš žít, budeš žít...‘.

Přejeme si uzdravení našich srdcí…